Jméno vlka: 

Iki

Pohlaví:

 Samec

Postavení:

Omega

Matka a otec: 

Svou vlastní rodinu nezná. Všichni zahynuly při obrovské sěhové bouři.
 

Sourozenci: 

Všichni zahynuly při obrovské sěhové bouři.

Povaha: 

Iki, ten bílý blázen s naprosto dokonalýma očima, kterýma Vás odzbrojí na místě. Přesně tak.
Iki je nemotora a ňouma, který má ze všeho jen legraci. Je to takové hravé štěně, které se samo dokáže zabavit i prostým sněhem. Iki je spíše typ společenského a veselého vlka, který je pro každou blbost a neustále své okolí zásobuje novými nápady. Iki sází na své dovednosti, schopnosti a zásobu vtipných hlášek. Neustále srší vtipem a často ze sebe dělá šaška pro pobavení ostatních.
Iki uznává autority a k výše postaveným se chová s respektem a úctou. Nesnese povyšování se nad ostatními a nenechá si jen tak říkat, co má dělat. Většinou buď neposlechne nebo to jednoduše udělá se xichty či mrmláním. Často to s ním jde jen po zlým, protože tenhle vlček potřebuje, aby jste mu ukázali, kdo je tu „pánem.“ Jakmile zjistí, že si s Vámi nemá zahrávat, stačí s ním jednat po dobrém. Avšak i moc agresivity si spíše uškodíte, protože ho utvrdíte v tom, že jste psychicky labilní a Vás poslouchat prostě nemusí.
Iki nerad tráví čas sám. Je to velice živý a aktivní vlk s potřebou neustálého jak fyzického, tak psychického kontaktu s ostatními tvory. Jakmile je někde sám, často ho uslyšíte, jak si povídá sám se sebou.
Iki potřebuje neustálý pohyb, jinak svou tlamu nikdy nezavře. Dokáže mluvit hodiny a hodiny bez přestávky a vůbec mu to nevadí. Patří k velmi ukecaným tvorům, kteří mají nevyčerpatelnou zásobu otázek a často ostatní štve tím, že se neustále na něco ptá. „A proč tohle? A proč tamto? A proč? A kdy? A jak? A ty taky?“ No uznejte, koho by tyto otázky za každým slovem nedeptaly? Dále je tu pak problém, že dříve mluví než myslí a to mu občas způsobuje problémy.
Iki má zlaté srdce. Doslova. Je to dobrák každým kousíčkem svého těla a pokud nemusí, nezabíjí a neubližuje. Je to vlastně realistická podoba anděla, až na to, že mu chybí křídla.
Iki má na obličeji podivné ornamenty. Jsou vidět zřídka, kdy a nikdy ne jen pouhým okem.
Při používání magie vzduchu se Ikimu rozzáří jindy neviditelné ornamenty na obličeji a pokud chce vyslat opravdu silný útok, ornamenty se mu rozšíří po celé hlavě a jedné přední tlapě.Taktéž se mu zmenší zorničky a zbělejí mu. Očko mu začne podivně svítit, ale to je pouze vedlejší efekt.
Ikiho kožich je bílý, v některých chvílích se může zdát lehce šedivý. Břicho, plece a uši má ve světlejší bílé než zbytek těla. Tyto kousky zůstávají stále bílé. Nikdo neví, proč.

Minulost:

 Zima byla letos obzvlášť krutá. Dnes venku řádila obrovská sněhová bouře, která odnášela vše, co jí přišlo do cesty. Mráz a led vládly nad tímto kouskem země a potravy bylo stále méně a méně. Zrovna v ten den jsem se narodil. Měl to být ten nejnádhernější den v životě mé matky a mého otce. Značně vyhublá vlčice prudce oddechovala ve své noře a teplý vzduch jí stoupal od tlamy. I přes obrovské břicho by se jí dala na těle spočítat všechna žebra. Bolesti byly nesnesitelné a hlad jí sžíral zaživa. V tu chvíli se ve vchodu do nory objevil její partner. Vrátil se z lovu. S nepořízenou. Ulehl ke své milované a snažil se zahřívat její prochladlé tělo. Hodiny ubíhaly a vlčice vrhla 6 potomků. Šest nádherných malých uzlíčků se zalepenými očky a roztomilým čumáčkem. Hlava vlčice vysíleně klesla na partnerovi tlapy a vlčice vydechla naposledy. Její partner se slzami v očích pozoroval její smrt. Tušil to. Tušil, že se to stane. Chtěl tomu předejít, ale nepodařilo se mu to. Už měsíce hladověli a jeho družka byla při porodu na pokraji sil. Hleděl na její bezvládné tělo a s nářkem se jí zavrtal do kožichu. Všechno, co měl mu najednou vzala smrt. Až po chvíli si vlk uvědomil, že vlčici se k břichu tiskne šest nádherných mláďat. Všechny pečlivě olízal a postaral se o to, aby jim bylo co nejtepleji. Přitiskl si je k břichu a všichni usnuli neklidným spánkem. Právě v tu noc, kdy měsíc nebyl vůbec vidět, Osud se rozhodl zničit vše, co bylo tomuto vlku blízké. Ve stěně nory se objevila obrovská puklina a dovnitř se dostal ledový vzduch a vítr. Vlk ihned procitl, popadl jedno ze svých potomků a vynesl ho ven z nory. Bohužel, jakmile do malého tělíčka udeřil ledový vítr, ochablo a jeho srdíčko přestalo bít. Vlk takto vynesl všechny vlčata ve snaze zachránit alespoň jediné. Marně. Byl zoufalý. Pak si všiml malého bílého tělíčka, které se tisklo ke stěně nory. Svitla mu maličká naděje. Popadl štěně do zubů a rychlým tryskem se ztratil v temném lese. Vyhnal z nory jezevce a vlezl si do ní i se svým malým synkem. Položil ho do měkkého pelíšku od jezevce a hleděl na něj s jiskřičkami naděje v očích. Jeho synek se však nehýbal. Začal do něj dloubat čumákem a kňučel. Tělíčko se zachvělo a jeho srdíčko vynechalo pár úderů. Vlk byl natolik zoufalý, že začal svého jediného a posledního syna zběsile olizovat a mačkat ho ke svému tělu. Vlk však vysíleně usnul a oči otevřel až ráno. Bílé chlupaté tělíčko se mu tisklo k břichu a kníkalo. Najednou vlka zaplavil pocit štěstí. Rozhodl se, že si musí obstarat potravu i kdyby ho to mělo dovést na pokraj sil. Musel uživit jediného syna. Protože on byl jediný, kdo mu zbyl. Jakmile však opustil teplo nory, již se nevrátil. Uplynulo několik dní a já poprvé spatřil světlo světa. Byl jsem vyhublý a vyhladovělý. Vylezl jsem ke vchodu do nory a mé modré oči pročesávaly okolí. Bylo mi smutno. Byl jsem tu sám. Kde je teplo, kde je jídlo? Tato otázka se mi honila hlavou již delší dobu. Zmateně jsem zamrkal na svět a poté se rozešel vstříc krutému světu. Bloudil jsem dlouhé hodiny sněhem, až jsem padl vysílením do sněhu. Byl jsem prochladlý a vyhladovělý. Neměl jsem kam jít ani co to tlamy. Schoulil jsem se do klubíčka a nechal ledový vítr, aby mi bičoval tělo.
IV. Vyvolený
Klepal jsem se ve sněhu a zakrýval si studánkově modrá očka tlapkami. Byla mi zima a bál jsme se sám v této cizí krajině. Nikdo se mnou nebyl. Tu náhle, oslepilo mě zářivé tyrkysové světlo, ze kterého vykročil statný bílý jelen s podivnými tyrkysovými znaky na hlavě. Oslepilo mě i druhé světlo, které bylo červené a z něj vykročil statný černý jelen s podivnými červenými znaky na hlavě. Bílý jelen měl modré oči a černý je měl červené. Otevřel jsem tlamičku v úžasu a zíral na tato stvoření. Nikdy jsem se s ničím podobným nesetkal, bylo to pro mě nové. Avšak já se nebál. Něco mě nutilo zůstat. Snad zvědavost to byla? To jsem netušil. Byl to zvláštní pocit, ale mě se zdálo, že se na mě konečně usmálo štěstí. Černo-červený jelen vykročil směrem ke mně a já z něj dostal strach. Vypadal jako ďábel sám. Po jeho boku se objevil bílo-modrý jelen, ale ten vypadal spíše jako anděl. „Dávám Ti jméno I-“ promluvil černo-červený jelen. „-ki.“ Doplnil ho bílo-modrý jelen a usmál se na mě. Mé koutky zacukaly v jemném úsměvu. Jenže pak se ke mně oba sklonily a znovu jsem byl oslepen obrovským světlem. Když jsem pak otevřel modrá očka, byl jsem tu zase sám. Sám ve sněžné pustině. Ale něco mě pálilo na obličeji. Přejel jsem si tlapičkou po hlavě a zjistil, že mou hlavu zdobí nádherné ornamenty. Takové, které měl bílo-modrý jelen. Ani v nejmenším jsem nevěděl, co to znamená. Ale byl jsem si jistý jednou věcí. Tyto odznaky jsem nedostal jen tak, pro nic za nic.
V. Nalezenec
Společně s Jerou po boku vedl Raigho svou smečku k úpatí hor. Běželi celé dny a noci bez přestávky. Bez jediné chvilky odpočinku. Byli poháněni hladem a žízní, které sužovali jejich hrdla. Jera náhle zakňučela a svalila se na zem. Raigho se na ni vyděšeně podíval a sledoval její vzdouvající se boky. Musela mít příšerné bolesti. „Odpočinek!“ Vyštěkl náhle na svou smečku. Schoulil se k Jeře a olizoval jí tlamu. Jera měla obrovské křeče a neustále se svíjela ve sněhu. „To bude dobré, uklidni se. Dýchej,“ utěšoval Raigho svou milou a zahříval ji svým tělem. Jera ještě párkrát zakřičela bolestí a poté svou hlavu položila do sněhu. Udýchaně sledovala zelenýma očima svého partnera a poté se podívala ke svému břichu. U břicha se jí tlačilo jediné vlče. Jera to nechápala. Měla přece obrovské břicho, muselo jich být víc. Opak byl pravdou. Jera ve svém břiše nosila pouze jediné vlče. Ale i to jí udělalo obrovskou radost. Sníh kolem ní byl zbarven do ruda. Pečlivě olízala celé tělíčko svého jediného potomka a nechala ho sát mléko. Unaveně se podívala na svého partnera a olízla mu dolní čelist tlamy. „Raigho,“ zašeptala jeho jméno s úsměvem a svá zelená očka opět upřela na kouli chlupů, která jí ležela u břicha. „Isa. Naše maličká Isa,“ zašeptala a podívala se na Raigha, jestli souhlasí. Ten vesele přikývl a olízl svého potomka. „Měli bychom pokračovat,“ řekl a začal Jaře ožužlávat ouško. Jera přikývla, vzala své vlče do zubů a zvedla se ze sněhu. Raigho se také zvedl a podíval se po své smečce. „Pokračujeme!“ Zavelel a podíval se na Fehua – svého oblíbeného vlka, který byl jeho rádcem a nejlepším přítelem po dlouhá léta. Fehu doběhl k Raighovi a zamračil se. „Bouře je moc silná. Měli bychom se schovat,“ řekl mu tiše a podíval se na Jeru, která své vlče ochranářsky zakryla tlapkou. Raigho se mlčky podíval na Fehua a přikývl. „Dobře, příteli,“ zašeptal a naznačil Jeře, ať jde do pukliny ve skále. Uvnitř bylo teplo a vešla se dovnitř celá smečka. Raigho ještě chvíli zůstal venku. „Podívám se po okolí, zda Nám nehrozí nějaké nebezpečí,“ oznámil smečce a rozešel se vstříc sněhové bouři. Několik minut šel sněhem, než narazil na něco měkkého. Zvedl svou tlapu a zvědavě očichal bílé tělíčko ve sněhu. Nejdřív si pomyslel, že je to nejspíš nějaká mrtvá liška, ale tělíčko se začalo hýbat. Sklonil svůj čumák ještě blíž k bílému tělíčku a přejel po něm čumákem. Kožíšek byl jemný, měkký a nadýchaný. Voněl po vlčeti. Raigho opatrně otočil tu malou bílou věc, která ležela ve sněhu. Malý vlček měl prochladlé tělo a srst měl slepenou k sobě. Kolem tlamičky měl omrzlinky. V Raighovi se probudily pudy otce. Vzal malé tělíčko do zubů a rozběhl se sněhem k puklině ve skále, kde na něj čekala jeho smečka. Jakmile vtrhl dovnitř, celá smečka na něj upřela své zraky. Jen jim kývl, aby se uklidnili a odnesl vlče doprostřed jeskyně. Zvědavá smečka se shlukla kolem něj a vlčete. Dokonce i Jera s malou dcerou se přišla podívat na to, co Raigho přinesl. Svěřila malou Isu Fehuovi a došla k Raighovi. „Co to máš, miláčku?“ Zeptala se opatrně Jera a sklonila čumák k bílé chlupaté kuličce. „Je to vlče, Jero. Našel jsem ho ve sněhu. Bylo sámo. Musí to být sirotek. Buď se ztratil nebo ho opustili,“ řekl Raigho, ale nespouštěl oči z malého nalezence. V Jeře se probudily mateřské pudy a olízla bílé tělíčko. „Raigho, musíme mu pomoct než bude pozdě,“ otočila se Jera na svého partnera. „Pokud už není po něm,“ prohlásil někdo ze smečky. Byl to Gebo. Hnědo-béžový vlk, který patřil do smečky už od úplných počátků. Fehu přikývl. „Gebo má pravdu. Nemůžeme oživovat něco, co je mrtvé,“ podíval se na Jeru, která obnažila své zuby a zavrčela na něj. „Ale on žije. Pomůžeme mu,“ zachrčela na Fehua a vzala prochladlé tělíčko do zubů. „Nemůžeme živit další hladový krk. Sotva uživíme sami sebe,“ Raigho se podíval na Jeru a následně přitiskl uši k hlavě. „Raigho, nemůžeme ho nechat umřít. Pokud s tím máš problém, je malý, je závislý na mateřském mléce, ujmu se ho!“ Jera vztekle zavrčela na Raigha a se švihnutím ocasu zmizela v tmavém koutě jeskyně. Raigho si hluboce povzdechl. Vydal se za ní do tmavého kouta. Jera si lehla k Ise a bílého vlčka si položila k břichu. „Jen pij, maličký,“ zašeptala a láskyplně ho olízla po hlavičce. Ano, hádáte správně, ten bílý vlček jsem já a tato vlčice si získala jak moje srdce, tak bezmeznou důvěru a vděčnost.
VI. Rozhodnutí
Raigho ulehl kousek od Jery, hlavu si položil na tlapy a zavřel oči. Potřeboval se aspoň pár hodin prospat. Asi kolem třetí hodiny v noci jsem se probudil. Zavrtěl jsem se v teple u těla černé vlčice. Rozevřel jsem přenádherná modrá očka a v kousku ledu na stěně jeskyně jsem uviděl, že ornamenty na mém obličeji září. Přiťapal jsem k onu „zrcadlu“ a přiložil malou tlapičku na chladný led. Zíral jsem na svou podobiznu v ledu, když jsem si všiml pohybu kdesi za sebou. Otočil jsem se a modrýma očima jsem zíral na Raigha, který na mě hleděl s nenávistí v očích. Ten pohled Raigha naprosto odzbrojil. Vylekaně zíral na ornamenty, které měl bílý vlček okolo očí. Vyvolený … jediný, který může zastavit Ragnäroga, proběhla mu hlavou myšlenka a s otevřenou tlamou zíral na malého vlčka. Nakonec přikývl. „Budu se o tebe starat jako o vlastního syna,“ slíbil a vzal malého vlčka do zubů. Odnesl ho k Jeře a lehl si vedle ní.
VII. Nové jméno, nový život
Po probuzení jsem otevřel své nádherné oči a zamžoural kolem sebe. Jera ani Raigho zde nebyli. Jen malá Isa spala vedle mě. Pomalu jsem vyťapkal k puklině a vyhlédl ven. Celá smečka se právě hladově hnala za sobem. S napětím jsem sledoval tento boj o kořist. Jera se přihnala z boku a rozdávala rozkazy. „Uhněte vy hlupáci!“ Zařvala, až jí od tlamy odlétly sliny. Řítila se na soba, který přidával do tempa. Jenže Jera si to špatně vypočítala a její čelisti cvakly naprázdno. Vyjukaně se ohlédla na soba, který ji přeskočil a teď uháněl pryč. Jera vztekle zaklela a rozběhla se znovu za svou kořistí. To už se ozvalo hlasité volání o pomoc. Má modrá očka se zaměřily na soba, který ještě nedávno běžel. Raigho stál se zkrvavenou tlamou nad sobem a hlasitě vrčel. Spadla mi čelist. „On to dokázal. Sám,“ vydechl jsem. Vedle mě se něco zavrtělo. „Já vím, a já budu silná po něm!“ Pyšnila se malá Isa. Daroval jsem jí zářivý úsměv. „Schváleně, kdo bude dřív u soba!“ Vyštěkl jsem vyzývavě a dal se do běhu. Byl jsem starší než Isa a celkově lepší. Nakonec jsem se rozhodl ji nechat vyhrát. Prohnala se okolo mě na svých vratkých tlapkách, které se jí klouzaly po ledě. Zasmál jsem se při pohledu na ní a doběhl těsně za ní k Jeře. Jera se vztekala, ale při pohledu na hladovou Isu trochu změkla. Dala jí napít a já se pomalu přikradl k Raighovi, který hltavě trhal maso ze soba. Olízl jsme si tlamičku, protože to krásně vonělo. „Dal by jsi si taky, mladíku?“ Zasmál se Raigho a rozžvýkal kousek masa. Poté mi ho vyvrhl před čumáček a řekl, že to mám sníst. Vykulil jsem očka a očichal vývržek. Znechuceně jsem vyplázl jazýček a nakrčil čumáček. „Neboj, je to chutné,“ zasmál se Raigho a popostrčil mi prdelku k vývržku. Nakonec jsem s velkou nechutí vystrčil jazýček a olízl to nechutné přede mnou. Zorničky se mi zvětšily. „Mňamkáá!“ Vypískl jsem a zabořil tlamičku do vývržku. Po chvíli z něj nic nezbylo. Spokojeně jsem zamlaskal a olízl si tlamičku od krve. Jera přišla i s malou Isou a podívala se na Raigha. „Miláčku, přece mu nemůžeme říkat pořád "Nalezenec.“ Potřebuje jméno,„ pověděla mu Jera a usmála se. Raigho přikývl a hluboce se zamyslel. “Iki. Jmenuji se Iki,„ vypadlo ze mě najednou a já zavrtěl ocáskem. “To by šlo," zasmála se malá Isa a oba rodiče přikývli. V očkách mi zajiskřilo a já se s hlasitým výskotem rozhopkal kolem nich.
Po pár dnech se bouře ale vrátila. V noci zničila vše co jsem měl. Musel jsem utýct. Utíkal jsem dlouho až jsem vyčerpaně upadl u hranic této smečky a usnul.

Směr: 

Dobro

Datum narození vlka: 

1.9. 2013

Schopnost:

 Vzduch (umí ovládat vzduch v různých smyslech), Světlo 

Partnerství:

 ... (není)
 

Inventář:

Body dovedností:

o%