Hledej konec.

"Počínaje dnešním ránem jsem byla unavenější a unavenější. I když se pomalu plížil večer, já jsem chtěla zavřít oči a trošku se prospat. Snažila jsem se to ovládat ale mé víčka byly stále těžší a těžší. Nakonec jsem se tomu poddala. Zavřela jsem své oči a pomalu usínala. Cítila jsem, jak se do mé mysli vkrádá jeden sen. A teď vám ho chci vyprávět......
Jako vždy mně nepřipadalo, že je to sen. Po pravdě, nejsem si jistá ani dnes. Bylo to jako, kdybych to dělala, přemýšlela u toho, ale nemohla to ovlivnit. "Spánková paralýza". Stává se to, protože během REM fáze spánku je vaše tělo v podstatě paralyzované. Říká se tomu svalová atonie. Tím pádem, když začneš snít o běhání, tak ve skutečnosti nezačneš běhat. Ale někdy se tvoje mysl může vzbudit dříve než tvoje tělo. Takže si si po tenhle zlomek vteřiny vědom toho, že je tvoje tělo paralyzované. A to je ta děsivá část, přemění to tvůj den v noční můru. Vždycky je ve snech nějaká nesrovnalost. Nevypadáš tak, jak ve skutečnosti vypadáš. Máš jiný hlas, nebo se ve tvém snu objeví někdo, kdo už je dávno po smrti. Mně se nic takového nestalo. Můj sen byl dokonalý. Přesně tak, jak by se to mohla stát. Nebyla tu žádná nesrovnalost, podivnost nebo blbost. Proto si nejsem jistá, zda to sen byl.
Odehrál se v naší krajině. Byl teplý večer, kdy ke mně přiletěla sýkorka. Upadla a na místě umřela. Vypadala k smrti vystrašeně. Nedalo mi to, a vypravila jsem se směrem, kterým přilétla. Cesta mě zavedla do temného, strašidelného lesa. Chtěla jsem zjistit, co se stalo, a tak jsem neváhala a vešla do spleti mnoha kořenů, lžících listů a zrádných větviček. Neuvědomovala jsem si, kam jdu a jak dlouho jdu. Když jsem se ale zastavila, nepoznávala jsem tu část lesa. Tak daleko jsem ještě nikdy nebyla. Bála jsem se. Ale za žádnou cena jsem se nechtěla vrátit. Chtěla jsem se přesvědčit, že o nic nejde. Že sýkorka byla jen náhoda. I když na ně moc nevěřím. Proto jsem nepřestávala jít dál. Ani jsem nevěděla, že tady někdy ta sýkorka byla. Prostě jsem šla. Dlouho. Měla jsem strašlivý hlad a žízeň přispívala k mé únavě. K tomu všemu mě začala pronásledovat vyčerpanost. Ale nemohla jsem se zastavit. Nevěděla jsem proč. Nejspíš jsem se bála. Našlapovala jsem tiše. Pomalu jsem zařezávala své tlapy do měkké hlíny. Musela jsem jít dobrých několik hodin. Ani jsem nepostřehla, že se začalo stmívat. Nikdy jsem netušila, že je les tolik velký. Zastavila jsem se. Přede mnou se tyčily majestátné zříceniny se vší svojí krásou. Šla jsem pomalu k nim. Nikdy jsem nic o nich neslyšela. Kolem nich bych vyrytý kruh. Nemohla jsem pochopit, jak je možné, že tam zůstal. Že ho nesmetl déšť. Zůstala jsem před ním stát. Rozmýšlela jsem se, co mám udělat. Bála jsem se jít dál a bála jsem se jít zpátky. Přesto bylo důležité své pocity nevnímat. Už od půlky cesty jsem je nemohla rozlišit. A to mě ještě víc přivádělo k šílenství. Nevěděla jsem, zda cítím bolest, odvahu, touhu po dobrodružství. Přesto jsem plně poznávala strach. I tak bylo nezbytné se chvilku zamyslet. Potlačit ty pocity. Uzamknout je do sebe. Nevím, jak dlouho jsem tam stála. Přesto jsem byla připravená tam vstoupit. A tak jsem opatrně přešla hranice. Nic. Vůbec nic se nestalo. Šla jsem blíž k troskám. Čím jsem se přibližovala, poznávala jsem prvky této lidské stavby. Vypadalo to na pravěký keltský chrám. Možná zde druidové dělali pokusy. Možná na vlcích, protože tento les je vlkům dávno znám. Zježily se mi chlupy. Ta představa se mi nelíbila. Stála jsem před vchodem do strašidelného chrámu. Do strašidelné laboratoře. A pak... Pak jsem se probudila tady u vás. S proužkem krve stékající po tváři. Na ráně byly dva listy. Proto nemůžu přijít na to, zda to byl sen nebo ne."